Temný stín svatého Mikuláše: Kde se vzali děsiví krampusáci?

Když se řekne předvánoční čas, většina z nás si představí vůni cukroví, světýlka a laskavého Mikuláše, který rozdává dětem ovoce a sladkosti. Jenže v alpském folkloru, a čím dál častěji i v českých ulicích, kráčí v jeho stínu něco mnohem temnějšího. Postavy zahalené v huňatých kožiších, s hrůzostrašnými maskami a těžkými zvonci u pasu. Krampusové. Kde se tyto bytosti vzaly a proč nás fascinují i děsí zároveň? Jejich původ sahá mnohem hlouběji do historie, než je křesťanská tradice Vánoc.

Dědictví dávných zimních nocí

Ačkoliv dnes vnímáme Krampuse jako „zlého parťáka“ svatého Mikuláše, jeho kořeny jsou ryze pohanské a předkřesťanské. Historici a etnologové se shodují, že předobraz těchto rohatých bestií musíme hledat v dobách, kdy se lidé báli tmy a zimy mnohem více než dnes. V období zimního slunovratu, kdy jsou noci nejdelší a vládu přebírá chlad, věřili staří obyvatelé alpských regionů, že se stírá hranice mezi světem živých a mrtvých.

Aby se lidé ochránili před zlými duchy zimy, oblékali se do zvířecích kůží a nasazovali si strašidelné masky. Hluk těžkých kravských zvonů, který je pro krampusáky tak typický, neměl původně strašit děti. Měl zcela opačný účel – měl zahnat démony zimy, probudit spící přírodu a přivolat jaro. Krampus tedy původně nebyl nástrojem trestu, ale spíše divokým ochráncem a symbolem nezkrotné přírodní síly.

Zkrocení církví

S příchodem křesťanství nastal problém. Církev se snažila pohanské zvyky vymýtit, ale tradice „běhů v maskách“ byla v lidech tak hluboce zakořeněná, že ji nešlo jednoduše zakázat. Došlo tedy k zajímavé asimilaci. Církev vzala divokou, rohatou bestii a postavila ji do služby dobra – konkrétně po bok svatého Mikuláše.

Zatímco Mikuláš představoval nebeskou autoritu, klid a odměnu, Krampus se stal ztělesněním pekla, trestu a hříchu. Vznikla tak dokonalá dualita. Název samotný je odvozen z německého slova Krampen, což znamená „dráp“. V této nové roli už Krampus neodháněl zlé duchy, ale trestal neposlušné děti. Řetězy, kterými chrastí, získaly v křesťanské symbolice nový význam – naznačují spoutání ďábla církví. Krampus je sice děsivý, ale v tomto pojetí je podřízený svatému muži, který ho drží na uzdě.

Zakázané ovoce chutná nejlépe

Historie krampusáků však nebyla přímočará. Během staletí se tyto průvody potýkaly s mnoha zákazy. V dobách inkvizice bylo převlékání za ďábelské bytosti životu nebezpečné, protože mohlo být považováno za čarodějnictví nebo paktování s temnými silami.

I v modernějších dějinách to měli krampusové těžké. Například v Rakousku po občanské válce ve 30. letech 20. století byly krampusovské tradice potlačovány konzervativním režimem a později i nacisty, kteří v nich viděli nebezpečný a nekontrolovatelný projev lidové nekázně (případně se jim nehodily do jejich vlastní mytologie). Teprve v druhé polovině 20. století došlo k obrovské renesanci, která trvá dodnes.

Více než jen strašení

Dnešní Krampuslaufy (běhy krampusů) jsou velkolepou podívanou. V rakouských městech, jako je Schladming nebo Salzburg, ale i v českém pohraničí (například v Kaplici), se na ně sjíždějí desetitisíce lidí. Moderní masky jsou umělecká díla vyřezávaná ze dřeva, často s pravými rohy z muflonů či kozorožců, a kompletní kostým může vážit i desítky kilogramů.

I když se z tradice stala částečně komerční show, její podstata zůstává stejná. Krampus nám připomíná, že svět není jen o světle a dobrotě. Představuje tu divočejší, temnější stránku přírody i lidské duše, kterou se snažíme civilizací potlačit, ale která tam někde hluboko stále je. A možná právě proto nás ten mrazivý pohled do dřevěných očí rohaté bestie tak přitahuje – je to bezpečný způsob, jak se dotknout starého, pohanského strachu, a přitom vědět, že až si masku sundají, jsou to jen lidé, kteří udržují při životě prastarý oheň tradice.