Od magických rituálů k vanilkovým rohlíčkům: Tajemná historie vánočního pečení

Vůně vanilky, skořice, tlučeného hřebíčku a čerstvého másla je dnes pro většinu z nás tou nejspolehlivější připomínkou blížících se Vánoc. Pohled na slavnostně prostřený stůl, kterému vévodí mísy přeplněné desítkami druhů drobného cukroví, považujeme za naprostou samozřejmost a neměnnou tradici. Pokud bychom se však mohli podívat do domácností našich předků v hluboké minulosti, byli bychom asi velmi překvapeni. To, co dnes vnímáme jako sladké mlsání, se totiž rodilo po dlouhá staletí a na samém počátku nemělo s potěšením chuťových buněk téměř nic společného. Historie vánočního pečiva je fascinující cestou od pohanského strachu z temnoty přes středověký luxus až po hospodářský rozmach devatenáctého století.

Kořeny této tradice sahají hluboko do předkřesťanských dob, kdy lidé v období zimního slunovratu prožívali silné obavy. Dny se krátily, noc a chlad přebíraly vládu nad světem a slunce sláblo. První pečivo tak vznikalo jako součást ochranné magie. Nemělo za úkol nasytit, ale udobřit si nadpřirozené síly a zajistit prosperitu pro nadcházející rok. Tehdejší lidé tvarovali z tmavé mouky a vody symbolická tělesa. Nejčastěji to byla kolečka, která představovala slunce a vyjadřovala touhu po návratu jara a světla. Pekly se také figurky zvířat, jež měly zajistit plodnost dobytka a hojnost v chlévech. Toto rituální pečivo se však většinou nejedlo. Hospodáři je věšeli na ovocné stromy v sadech, aby příští rok dobře rodily, zakopávali je do země nebo je zavěšovali nad vchodové dveře domů a stájí, aby odvrátili zlé duchy, kteří měli právě o slunovratu největší moc.

S příchodem křesťanství a postupujícím středověkem se funkce pečiva začala proměňovat, ačkoliv symbolika zůstala stále důležitá. Ve čtrnáctém století se v českých zemích začíná objevovat perník. Původně šlo o výsostně luxusní zboží, které si mohli dovolit jen ti nejbohatší měšťané a šlechta. Důvodem byla cena surovin – perník se totiž vyráběl z mouky, medu a především z drahého dovozového koření, jako byl pepř, zázvor či skořice. Ostatně, právě od slova „pepř“ je odvozen i samotný název perník. Toto pečivo se nepeklo doma, ale kupovalo se u mistrů perníkářů na trzích. Bylo to řemeslo vysoce vážené a receptury se střežily jako rodinné tajemství.

Významným milníkem se stalo šestnácté století, kdy se začíná formovat tradice vánočky, tehdy nazývané také „houser“ či „calta“. Její tvar pletence měl připomínat Ježíška v zavinovačce, což symbolizovalo nový život a plodnost. Dlouhou dobu však bylo pečení vánočky výsadou cechovních pekařů. Teprve v osmnáctém století se toto právo uvolnilo a lidé si ji začali péct doma sami. Příprava vánočky byla provázena řadou pověr. Hospodyně musela mít při zadělávání těsta na sobě bílou zástěru a neměla promluvit, aby těsto dobře vykynulo. Do vánočky se často zapékala mince, která měla tomu, kdo ji najde, zajistit v příštím roce zdraví a bohatství. Pokud se vánočka při pečení potrhala nebo spálila, věřilo se, že to rodině přinese neštěstí.

Skutečná revoluce, která dala vzniknout vánočnímu cukroví v podobě, jakou známe dnes, však nastala až v devatenáctém století. Do té doby se sladkosti připravovaly převážně z medu a sušeného ovoce, takzvaných křížal, protože cukr byl drahým dovozovým zbožím. Zlom přinesl až rozvoj pěstování cukrové řepy a průmyslová výroba cukru, která tuto surovinu zlevnila a zpřístupnila širokým vrstvám obyvatelstva. Ruku v ruce s tím šla i dostupnost kvalitní bílé pšeničné mouky. Díky tomu se mohla naplno rozvinout kreativa měšťanských kuchyní.

Zajímavostí je, že vznik drobného cukroví úzce souvisí s tradicí vánočního stromku. Ten se v českých zemích začal v měšťanských rodinách objevovat v polovině devatenáctého století. Lidé zpočátku neměli skleněné ozdoby, a tak na větvičky věšeli to, co doma vyrobili – ozdoby ze dřeva, papíru a právě také pečivo. Aby cukroví na stromečku vydrželo a neopadalo, muselo být trvanlivé a pevné. Proto se pekly tvrdší druhy, jako byly zázvorky nebo sněhové pečivo. Teprve později, když se stromečky začaly zdobit modernějšími ozdobami, se cukroví přesunulo z větví na sváteční mísy.

Vliv na podobu našeho cukroví měla i blízkost Vídně v dobách Rakouska-Uherska. Právě odtud k nám doputovaly recepty na ikonické druhy, bez kterých si Vánoce neumíme představit. Příkladem jsou vanilkové rohlíčky. Legenda praví, že jejich tvar půlměsíce vznikl na oslavu vítězství nad Osmanskou říší při obléhání Vídně v roce 1683, jako výsměch tureckému symbolu. Pravděpodobnější však je, že šlo o prostou inspiraci nebeskými tělesy, podobně jako u starých pohanských rituálů. Z rakouského Lince k nám zase doputovalo linecké těsto, jehož receptury jsou známy již od sedmnáctého století, ale masového rozšíření ve formě slepovaných koleček se dočkalo až v éře průmyslové revoluce.

Dnešní vánoční pečení je tak krásnou syntézou dějin. Když vykrajujeme kolečka z lineckého těsta, nevědomky navazujeme na pohanské uctívání slunce. Když pleteme vánočku, připomínáme si křesťanskou symboliku zrození. A když si dopřáváme sladkou chuť cukru a vanilky, užíváme si výdobytků moderní doby, které byly našim předkům po staletí odepřeny. Z původní ochranné magie se tak stala magie rodinné pohody, která, ač má jinou formu, plní vlastně stále stejný účel – spojovat rodinu a vnášet světlo do nejtemnějších dní v roce.